Dýmka

Jednoho dne se vydali dva mladíci na lov. Náhle před sebou na jedné vyvýšenině na prérii uviděli jakousi dívku s rancem na zádech. Přišli k ní a jednomu z obou mládenců se dívka zalíbila a zatoužil po ní. Ale jakmile se k ní přiblížil, začalo silně hřmít a na dívku a mladíka se snesl oblak. Po chvíli se oblak zdvihl a na onom místě stála ona dívka a z mladíka zbyla jen hromádka ohořelých kostí. Dívka oslovila zbylého mladíka. Řekla mu, že ji posílá bizoní národ, aby promluvila s jeho lidem a předala mu důležité poselství. Řekla mu, aby šel co nejrychleji za náčelníkem vesnice a vyřídil, aby nechal uprostřed vesnice postavit obřadní stan. Vchod do stanu má směřovat k východu, půda pod ohništěm má být holá a čtvercového půdorysu. Čestné místo naproti vchodu má být posypáno šalvějí. Naproti vchodu u ohniště má stát bizoní lebka na dřevěném podstavci z klacíků. Dívka oznámila, že zítra za svítání přijde do vesniceMladík pospíchal a vyřídil své poselství náčelníkovi ( prý se jmenoval Stojící dutý roh).

Následujícího jitra dívka (nazývá na Whope, Bílá bizoní žena) přišla do vesnice a v pravé ruce nesla troubel dýmky z holení kosti bizoního telete a v levé ruce rudou hlavičku dýmky. Když usedla na čestné místo, podala dýnku náčelníkovi a řekla, že ta dýmka pochází Wakhantanky (Wakhan Tanka). Sama o sobě řekla, že je sestrou Lakotů a že Lakotové a bizoní lid jsou jeden národ. Lakotové byli Wakhantankou vybráni, aby jako zástupci všeho stvoření na zemi obdrželi tuto dýmku. Pak náčelníka poučila, jak s dýmkou zacházet.

Než Bílá Bizoní žena odešla, promluvila k lidem. Ženám řekla: „Vaší silou je rodina. Přivádějte na svět děti, živte je, buďte věrnými manželkami. Tak to naplánoval Wakhantanka. Bude vás za to chránit.“ Poté promluvila k mužům „Jste silní. Chraňte své rodiny, živte je milujte své manželky a děti. Kuřte dýmku a přinášejte Wakhantankovi oběti a děkujte mu za všechny dary života. Dýmka vás chrání. A dětem řekla „Ctěte své rodiče a až vyrostete, jděte cestou dýmky.

Nakonec Bílá Bizoní žena zapálila dýmku, nabídla ji čtyřem větrům, Nebi a Zemi a odešla. Na nedalekém pahorku se proměnila v bílé bizoní tele a tímto způsobem se vrátila na Zemi.

Bílá bizoní žena mimoto předala Lakotům 7 posvátných obřadů“ očistu (v potní chýši=obřad initipi), hledání vize, sluneční tanec, házení míče, tvarování bizoní ženy, sbratření a vlastnění duchů.

Z čeho se dýmka skládá

Hlavička

První dýmky, ve velmi starých dobách se vyráběly pravděpodobně z kostí a měly tvar písmene „I“. Později se začaly dýmky vyrábět z kamene, a to především z mastku nejrůznějších odstínů. Nejoblíbenějším a nejposvátnějším kamenem na výrobu dýmkových hlaviček, je červený mastek, zvaný catlinit (název byl zvolen podle malíře George Catlina, který první nazval lomy v jihozápadní Minnesotě „Pipestone“-dýmkovým kamenem). Catlinit je vlastně velmi vzácná červená odrůda mastku (který je běžně šedý), která se vyskytuje právě jen v lomech Pipestone. Catlinit je všemy indiánskými kmeny považován za velmi posvátný, jelikož jej považují za zhmotnělou krev a maso svých předků.Hlavičky vyřezávali indiáni nejčastěji do tvaru písmen L, T a v některých případech mohly nést dýmky figurální podobu (bizon, medvěd, lidské postavy, koně apod.). Na severních pláních se rozšířil typ dýmky nazývaný mikmak. Zřídka lze narazit i na dýmku vyrobenou z běžného mastku. Některé z takových dýmek byly „vysázeny“ kousky catlinitu. Některé hlavičky mohly být zdobeny obrazci, které vznikly vyřezáním „kanálků“, které byly později vylity cínem.

Troubel

Troubele k dýmkám se vyráběly nejčastěji z jasanového nebo škumpového dřeva. Dírka na kouř vznikla propálením dužiny dřeva rozžhaveným drátem. Troubele mohly mít kulatý, spirálovitý, ale i hranatý průřez a byly často bohatě zdobené omotávkami z ursoních ostnů a korálků, orlími pery, rolničkami, kožešinami z hranostajů, vyder nebo dalších zvířat, měděnými a mosaznými dráty, kousky látky, ptačími zobáky, koňskými žíněmi apod. Velmi časté bylo zdobení troubelek vyřezáváním.

Symbolika dýmky

Prostřednictvím dýmky jsou uzavírány smlouvy a dohody, lze navázat spojení se světem duchů. Kouřní „na něco“ má pro indiány stejnou váhu, jako pro bělochy podpis smlouvy za přítomnosti notáře. Dýmkou jsou oddávány mladé páry, stvrzovány sliby nebo udělována nová jména. Dohody, posvěcené dýmkou nemohou být porušeny, protože jsou posvěceny Wakhantankou. Hlavička dýmky představuje ženský prvek-Zemi, jelikož pochází z Matky Země, po které chodí všechno živé. Hlavičky catlinitových dýmek jsou červené a červená je barvou země. Dřevěná troubel symbolizuje mužský prvek a všechny stromy a dřeviny. Je-li dýmka ozdobena orlími pery, představují tyto orlí pera všechny ptáky, kožešina nebo ozdoba z ursoních ostnů představují zvířata, která na zemi žijí. Tabák, který se kouří je zástupcem rostlin a bylin, uhlík, kterým je dýmka zapalována symbolizuje oheň a sliny kuřáka jsou zástupcem vody.

Obřad dýmky

Kouření dýmky, ať už při kterékoliv příležitosti, je doprovázeno obřadem dýmky. Ten se liší v závislosti na kmeni, který jej provádí, nebo na okolnostech, za kterých je vykonáván. Obřad zahajuje většinou nositel (strážce) dýmky, který za vyslovení modliteb vyjme dýmku z dýmkového vaku. U některých kmenů se vyjmutí třikrát naznačí a teprve počtvrté provede. Pak se obřadně spojí hlavička dýmky s troubelí. Potom nacpe obřadník hlavičku dýmky tabákem, přičemž se každá špetka tabáku požehná modlitbou. Někteří obřadníci, zejména ve starých dobách, přidávali ještě na vrchol komínku při zapalování kouřící směsi kousek bizoní koblížky. To mohlo mít praktický i duchovní důvod. Dýmka je zásadně držena v levé ruce, jelikož levá je blíže k srdci. Po zapálení tabáku je dýmka nabídnuta čtyřem větrům (směrům) Matce Zemi a Velkému Duchu. Při kouření dýmky jsou postupně uvolňovány modlitby, které prostřednictvím kouře stoupají vzhůru, k Wakhantankovi. Dýmka koluje od jednoho k druhému, vždy však po směru Slunce. U Lakotů každý účastník obřadu při předávání dýmky svému sousedovi po levici řekne mitakuye oyasin (Všichni moji příbuzní, nebo Všichni jsme příbuzní). Pokud se kouří dýmka v týpí nebo např. v potní chýši, nikdy nepřechází přes vchod, ale vrací se bez kouření přes celý kruh proti směru slunce. Všechen tabák v dýmce musí být vykouřen, aby byly uvolněny z dýmky všechny modlitby. Až se dostane prázdná dýmka opět až k jejímu strážci, ten rozdělí opět za modliteb troubel a hlavičku. Hlavička je poté strážcem dýmky vyčištěna a uložena do dýmkového vaku. Posvátný je i popel z dýmky, který obřadník zahrabe do země nebo uschová do zvláštního váčku.

Nositelé (strážci) dýmek

Dýmky byly mezi Původními Američany považovány za velmi posvátné předměty. Zejména, jednalo-li se o dýmky spolkové, kmenové, či dýmky určené k vykonávání obřadů, jako např. Tanec Slunce. Takovéto dýmky byly přechovávány zvláštními osobami, tzv. nositeli nebo strážci dýmek. Jednalo se o velmi čestnou funkci, kterou mohli vykonávat pouze lidé, kteří vynikali ve kmeni svojí statečností, moudrostí, obětavostí, znalostí duchovních záležitostí a tradic kmene, či spolku, všeobecným uznáním i autoritou. Týpí strážců dýmek byla většinou malovaná a v táborech stávala na čestných místech. Dýmky byly často brány na válečné výpravy, přičemž muž, který měl na výpravě dýmku u sebe byl vždy vedoucím výpravy. Byla-li výprava úspěšná, směl si vůdce výpravy namalovat na válečnou košili či legíny symbol dýmky jakožto potvrzení vedení úspěšné válečné výpravy. Opatrování dýmky dotyčného člověka velmi zavazovalo, jelikož nesměl lhát, podvádět, ani se chovat jinak nečestně. Nečestné jednání nositele nebo držitele posvátné dýmky tuto dýmku znesvěcuje, což s sebou přináší nevyhnutelné následky. Většina obřadních dýmek má svoji historii a některé dýmky mají i vlastní jména. Některé dýmky mohou představovat jednotlivé rodiny a dědit se tak z generaci na generaci. Obecně platí pravidlo, že významnější událost vyžaduje kouření významnější dýmky. Není ovšem pravda, že pokud je kouřena méně významná dýmky, je i daný slib méně platný. Pouze v případě kouření významnější dýmky nese ten, který slib dal, horší následky při jeho porušení.

Co se kouří v dýmce

Ve starých bizoních dobách některé indiánské kmeny neznaly tabák a tak kouřili v dýmkách speciální směs nazvanou kinikinick, což je směs vnitřní kůry svídy krvavé, listů medvědice lékařské, škumpy lysé a rozdrceného kořene puškvorce obecného. Pozdějí se začal do směsi kinnickinnick přidávat i klasický tabák. Kinnickinnick se často v dýmkách kouří ještě dnes. Nikdy nebyly používány žádné drogy a není tomu tak ani dnes. Původní náboženství prérijních kmenů halucinogeny neznaly, ty se začaly rozšiřovat na pláně až v rezervačním období, a to především z jihu (Mexiko,…). Někteří tradiční indiáni považují například nacpání marihuany do catlinitové dýmky za nepřípustné a za znesvěcení dýmky i indiánské tradice.

Dýmkový vak

Téměř všechny dýmky byly uchovávány v dýmkových vacích. Tyto vaky se vyráběly ve velmi starých dobách z kožešin posvátných zvířat, nejčastěji z kožešin vyder, nebo i nenarozených bizoních telátek. V pozdějších dobách se stále více používaly vaky z vydělané jelenice. Dýmkové vaky byly často zdobené, korálkovými a ostnovými výšivkami a omotávkami, kornoutky, peříčky, rolničkami a jinými způsoby. Vaky byly vystlány nadrcenou šalvějí, tabákem, pelyňkem, směsí kinnickinnick nebo jejich kombinací. Hlavička dýmky odpočívala ve vaku právě na těchto bylinkách. Troubel mohla být uchovávána také v dýmkovém vaku, současně s hlavičkou, nebo mohla být zvlášť, zamotaná do kousku látky nebo jelenice. Ve vaku na dýmku mohlo být také ještě dusátko, na které byly v mnoha případech připevněny různé jehly na vyčištění hlavičky. Dusátka také mohly být bohatě zdobená.

Pipestone-lom dýmkového kamene

Po celá staletí přicházeli indiáni k Lomům dýmkového kamene (Pipestone), aby zde získali posvátný červený kámen, ze kterého vyráběli hlavičky dýmek. Podle starého nepsaného zákona, každý poutník, který se rozhodl vypravit pro posvátný dýmkový kámen, se po cestě čtyřikrát zastavil a modlil se k Velkému duchu za úspěch při získávání posvátného dýmkového kamene. Naposledy se poutník modlil přímo u lomu v Pipestone. Každý poutník, který putoval do lomů Pipestone pro kámen na dýmku musel jít zcela beze zbraní. Ostatní kmeny, když potkali takovéto poutníky, rychle pochopili, že nejsou na válečné výpravě, ale na cestě do posvátné země a museli je nechat na pokoji. Jakmile poutníci dorazili k cíli, následovaly další modlitby, a to těsně před, během i po samotném procesu získávání catlinitu z lomu.

Čerpal jsem hlavně z www.indiani.cz
zpět